EU zvažuje systém, který by autům nedovolil překračovat rychlost
Evropská unie možná chystá další krok, který řidiče zvedne ze sedaček. Po autech, která už dnes pípají, varují, hlídají únavu, nepozornost i rychlost, se teď mluví o ještě tvrdším zásahu: vůz by vám v budoucnu mohl sám ubírat výkon, jakmile vyhodnotí, že jedete rychleji, než dovolují předpisy.
A ne, nešlo by jen o další otravné upozornění na palubní desce. Podle zvažovaného návrhu by auto mohlo pomocí satelitní polohy a palubních senzorů samo poznat, kde se nachází, porovnat to s místním rychlostním limitem a v případě překročení rychlosti zasáhnout přímo do výkonu. Jinými slovy: místo varování by přišel trest rovnou od auta.
Zní to jako sci-fi? Jenže základ už dávno existuje. Systém Intelligent Speed Assistance, zkráceně ISA, je dnes povinný ve všech nových autech prodávaných v Evropské unii. Umí rozpoznat rychlostní limit, upozornit řidiče zvukem a při použití tempomatu rychlost upravit. Od července 2024 ho musí mít všechna nová auta prodávaná v EU. Zatím ho lze vypnout nebo obejít, i když se po dalším nastartování obvykle znovu aktivuje.
Jenže právě to už některým zřejmě nestačí.
Debata se posouvá k tomu, aby po roce 2030 mohla být všechna nová auta vybavena systémem, který nebude jen „radit“, ale rovnou zasáhne. A tady začíná problém, který může být mnohem větší, než se na první pohled zdá.
Dnešní systémy ISA totiž nejsou neomylné. Fungují na základě kombinace kamer, GPS dat a mapových podkladů. Ve většině případů to stačí. Jenže ne vždy. Občas špatně přečtou značku, občas pracují s chybnými mapami a občas prostě ukážou nesmysl. Dnes je to nepříjemné. Zítra by to ale mohlo být nebezpečné.
Představte si situaci, kdy jedete po dálnici a auto si najednou „myslí“, že jste v zóně s výrazně nižším limitem. V současnosti by vás maximálně otravovalo pípání. Pokud by ale systém dostal pravomoc skutečně snižovat výkon, mohl by takový omyl znamenat nejen frustraci, ale i bezpečnostní riziko.
Právě na to upozorňuje i testování v reálném provozu. Podle zjištění citovaných v původní zprávě neodpovídá dnešní schvalovací proces úplně tomu, jak se systémy chovají v běžném světě. Auto může v oficiálním testu projít velmi dobře, ale při skutečných změnách rychlostních limitů dělat opakované chyby.
Rozdíl je přitom výrazný. Nejhůře hodnocený vůz dosáhl v měření přesnosti podle ujeté vzdálenosti hodnoty 91,3 procenta. Když se ale hodnotilo, jak správně reaguje při každé změně rychlostního limitu, spadl na 74,3 procenta. Jinak řečeno: přibližně v jednom ze čtyř případů ukazoval špatný limit. A ani nejlepší testované auto nevyšlo bez poskvrny — z 98,39 procenta podle vzdálenosti spadlo na 90,3 procenta při hodnocení konkrétních změn.
To ale není všechno. V testech se objevily i naprosto nesmyslné rychlostní limity, například 5 mph nebo 100 mph na místech, kde nedávaly žádný smysl. Pokud systém takové chyby dělá už dnes, kdy řidiče „jen“ informuje, je to otravné. Pokud by ale zítra podle těchto údajů omezoval výkon auta, přestává to být drobná nepříjemnost a začíná jít o vážný problém.
Zastánci podobného řešení argumentují bezpečností. Věří, že technologie, která by automaticky bránila překračování rychlosti, by mohla výrazně snížit počet obětí na silnicích. Na papíře to zní logicky. Jenže realita bývá složitější — zvlášť když se do hry vloží technika, která se může mýlit.
A řidiči? Ti už teď často nadávají na auta, která neustále pípají, upozorňují a zasahují do řízení. Představa vozu, který vám začne sám ubírat výkon na základě potenciálně chybně vyhodnoceného limitu, proto pravděpodobně mnoho nadšení nevyvolá. Ostatně už předchozí povinné bezpečnostní systémy — od varování před únavou přes hlídání nepozornosti až po záznamníky jízdních dat — vyvolaly ostré debaty. Kritici jim často říkají „nanny tech“, tedy technologie, které se chovají jako přehnaně pečlivá chůva.
Důležité ale je, že zatím nejde o schválený plán. Evropská unie v tuto chvíli oficiálně nezavedla povinnost satelitně vynucovaného omezení rychlosti. Jde o návrh, o kterém se mluví a který by v případě dalšího posunu nejspíš narazil na silný odpor veřejnosti i politiků.
Přesto je jasné jedno: směr je zřejmý. Auta mají být stále chytřejší, samostatnější a přísnější. Otázka je, kde končí pomoc a kde začíná přehnaná kontrola. Protože jakmile vám auto nezačne jen radit, ale rovnou rozhodovat za vás, může být zpátečka mnohem těžší, než se zdá.
Zdroj: Motor Trend
